Téma v podstatě nikdy nehledám. Pokaždé visí někde ve vzduchu a já se musím hlavně dívat. Můj přístup mi pak často připomíná vyšetřování kriminálního případu. Jen s tím rozdílem, že u mne je to celé naopak. Pachatele totiž vidím hned zpočátku a "vyšetřováním" se snažím přijít na to, co má udělat. Pokud to opravdu zjistím, nastává druhý úkol: pachatele k činu přimět. A to potom skutečně vnímám jako ČIN.
Když jsem na začátku roku označila pojmem "uzavřená společnost" samotnou Akademii, neměla jsem tím na mysli jen problémy komunikace uvnitř naší školy, s kterými snad nedokáže pohnout nikdo, ale především její izolovanost od "normálních" lidí. Co mě znepokojuje, však není problém jen Akademie, ale celého současného umění. Propast, která vzniká mezi divákem a autorem, je v mnoha případech už natolik velká, že přestala obě strany zajímat. Autoři tak mají své alibi o neschopnosti obyčejného diváka, ti jim to vracejí ještě něčím daleko údernějším -lhostejností. Tento důvod mě přiměl směřovat všechny své akce na venkov, do mého přirozeného prostředí. Tady jsem se nikdy nemohla vyhnout "obyčejným" lidem, protože právě oni byli vždycky hlavními aktéry mých projektů.
Své dosavadní úsilí o navrácení diváka do "středu dění" jsem se letos rozhodla demonstrovat jaksi přímo. Zároveň jsem chtěla ve škole tentokrát prezentovat skutečné účastníky projektu. Hlavně z toho důvodu, že pravým výsledkem se mohou stát jejich počínání a reakce, jak je u mých věcí obvyklé. Nesnažím se ani nyní vyhnout důležitému rysu mojí práce, že výsledek je těžko uchopitelný a každý z možných výkladů se trošku mýlí. Mnohokrát jsem tak stála před otázkou: Co vlastně prezentovat, co je můj výstup? Graf? Akce? Mýtus?
Po čase jsem dospěla k závěru, že nejúdernějším způsobem, jak spojit autora s příjemcem, bude přivést do školy skutečně "normální" lidi. Ti pro mě vždycky představovali jakousi "neviditelnou" komisi, jejíž hlas byl v případě mých akcí nejdůležitější. Právě forma závěrečných zkoušek mi připadala jako výborný způsob, jak se pokusit vzájemnou komunikaci otevřít. Mým úkolem bylo tedy naladit společnou "frekvenci" a zlomit předsudky o nemožnosti dorozumění.
"ŠEDÁ KOMISE", jak jsem pojmenovala osm členů své rodiny, poskytuje svým složením pestrý průřez společností. Záměrně jsem zvolila své rodinné příslušníky, protože oni jsou mi nejblíže a jejich postřehy mě svou přesností nejvíce překvapují. Rodina, jako přirozené spojení lidí, tvoří také výrazný protiklad k Akademii, kde jsem při schůzích senátu měla možnost vidět, že se pedagogové nejsou schopni dohodnout. Žádný z členů mé komise nemá výtvarné vzdělání, ani se tomuto oboru nevěnuje. Nikdo z nich nechodí do galerií, ani jsem nikoho žádným výtvarným školením na tuto akci nepřipravovala. Mým cílem bylo zachovat jejich čerstvost a spontánnost, nesvazovat je poučkami ani historií. Novou komisi jsem se pokusila po dobu dvou dnů před oficiálními obhajobami přimět, aby podrobila skupinu diplomantů své "zkoušce" a svobodně se k jejich věcem vyjádřila. Studenty jsem schválně vybrala z tzv. nových oborů, protože hlavně ty nejčastěji bojují s neporozuměním veřejnosti. Písemné posudky, které musela komise poté vypracovat, se ukázaly složitým úkolem a rodinu přivedly k důležitému poznání, že spousta věcí vypadá ještě jinak, než se zpočátku může zdát.
Na závěr vypracovala komise zhodnocení mé práce a prezentovala ho u oficiálních obhajob 6. června 2005. Do "hry" se tak dostal NOVÝ HLAS, který doposud u zkoušek představoval bezvýznamnou skupinu.
Celý průběh akce snímala kamera. Výsledný záznam si představuji jako KLÍČ k jednotlivým dílům. Díky ŠEDÉ KOMISI se tak do galerie dostane nový prvek. Částečně se tím přibližuji svému tajnému přání, že vytvořím z "normálních" lidí novou uměleckou skupinu, která bude v galeriích fungovat jako prostředník mezi divákem a dílem. Návštěvník pak bude mít potom možnost na obrazovce vidět, jak se tato skupina k autorovi a dílu vyjadřuje, i to, jak na to autor reaguje. Jsem přesvědčena, že právě jejich dialog by mohl diváky k vystaveným věcem dovést.