Egelie ukazuje, že jeho srdce bije pro umění, navíc pro umění jako běžnou součást života. Svojí instalaci pojal jako mixer, do kterého hodil celé dějiny umění 20. století. Z namíchané směsi potom stáčí kapky, jimiž plní police svojí instalace, která by mohla být i skicou muzejního obchodu. Kdo by čekal kritické hodnocení ismů, bude zklamaný. Celek instalace vyznívá jako óda na erupci kreativity, kterou si spojujeme hlavně s meziválečnou avantgardou. Jeho hra s kanonickými autory se pohybuje mezi perfekcí 3D animace a bastlením DIY. Egeliemu nejde ale o nápodobu minulosti, lavinu jeho zobrazení v mnoha médiích rámuje téma apropriace a reprodukce. V koncentrované podobě to shrnuje filmově nasnímaná animace sterilního atelieru, kde se donekonečna v malém produkuje Brancusiho Nekonečný sloup. Kde je tu hranice mezi demokratickým uměním pro všechny a suvenýrem?
