Vicente Arlandis

Zatímco současné výtvarné umění využívá často mimovýtvarných či mimouměleckých oblastí, Vicente Arlandis obrací tento vztah naruby a využívá vizuální disciplíny pro rozšíření limitů choreografického a performativního umění. Vytváří postavu konceptuálního umělce, který se objevuje v představeních jiných umělců, aniž by byl součástí jejich díla, nejčastěji na pódiích při tzv. děkovačkách. Vstupuje tak do prezentace svých kolegů. V českém kontextu toto dílo připomene Ukradené ovace divadla Krepsko, kde šlo o jednorázovou svévolnou apropriaci ovací z Národního divadla, která však měla taktéž posunout horizonty performativního žánru a navázat komunikaci s kolegy na jiné hierarchické úrovni společensko-umělecké prestiže. Oproti Krepsku Arlandis vede systematicky se svými kolegy diskusi již od počátku, od záměru. I jemu záleží na přesvědčivosti jeho výstupu. Musí dokázat, že přestože není během trvání vystoupení jeho součástí, nikdo nezpochybní jeho sebeprezentaci na konci. Celý proces dále konzultuje s německým režisérem, který má pro tento naturalistický žánr pochopení, Wernerem Herzogem.
Edith Jeřábková