Abstraktní, výrazně barevné kompozice Andrey Tivadar jsou založeny na napětí mezi dvěma základními složkami. Na je straně jsou jakési tubusy a jejich fragmenty, jejichž oblé tvary jsou modelovány vnějším světlem, případně autorka vytváří iluzi, že světlo prochází jejich vnitřkem a prozařuje jejich povrch. Dojem třídimenzionálního prostoru podporuje i jejich chaotické vrstevní přes sebe, takže metaforicky vyjadřují dynamiku současného světa založeného na technologiích. Na straně druhé pracuje s prvkem zcela opačným, s informelními prvky – čmáranci, skvrnami barvy nebo stopami štětcového duktu, které odkazují k malbě samotné jako tělesnému aktu a mají plošnou, neiluzivní povahu.