Když se mladý umělec hned na začátku kariéry nechává svazovat tíhou tradice, bývá výsledek často těžkopádný a nevýrazný. Ruben Birrell nám ale nabízí vzrušující amalgám minulosti a současnosti. Důležitá je u něj fyzická přítomnost soch, které jsou monumentální a obzvlášť ve skupině působí až tísnivě. Na druhou stranu je tu ale radost z barevně působivých materiálů. Ruben totiž jako prehistorický sochař z bloku vytesává v něm ukrytý tvar, ten blok je však ze zelenkavé a béžové izolační pěny. Materiály se navzájem prolínají, stejně jako abstraktní (an)organické tvarosloví. Nejrůznější postupy uplatněné při zpracování jsou vidět až při pohledu zblízka, který monumentům dává intimní rozměr. Birrell se inspiruje archaickými kulturami, ale navozuje podstatně bohatší vizuální asociace, ať už to jsou reliefní dekorace v modernistické betonové architektuře, symbolistní figurální kompozice nebo spirituálně laděný informel. Prolínání časových rovin a spojení mystéria s důrazem na materiálnost soch má blízko třeba k futuristickému jazzu Kamasiho Washingtona. (rv)