Obrazy Johannese Daniela nepotřebují dlouhý vysvětlující komentář: jejich vlastním smyslem je malba samotná, uvolněná a suverénně zvládnutá, kombinující několik principů (figurální zobrazení, expresivní gesto, typografie) v rámci jednoho obrazu, aniž by celek ztrácel na jednotě. Spojením odkazů na realitu s abstraktními gestickými tvary poněkud připomínají raného Rauschenberga, tedy to období dějin umění, kdy se na pozadí abstraktního expresionismu a v opozici k němu začal formovat pop art a do umění vstoupila všednodennost v podobě kolážovaných reklam a plakátů, časopiseckých fotografií či nalezených předmětů. Danielovy „koláže“ se sice důsledně odehrávají v médiu malby, ale i pro něj platí, že obraz není přepisem reality, ale plošným polem, v němž se fragmenty odkazů na svět populární kultury a neurčité abstraktní tvary volně vrství přes sebe. Zároveň vše podřizuje estetickému vyznění obrazu a jeho autonomním zákonům. (mf)