Být malířem a nevztahovat se k téměř nekonečně dlouhé tradici malby je snad nemožné. Někdo se věnuje navazování, rozvíjení odkazu, další se proti němu bouří a jiný z něj utíká k širším možnostem výrazu. Hayeon Kim z tázání po tradici a možnostech zobrazení udělala téma svojí práce a tím pádem patří tak trochu do všech kategorií. Její snažení je seriózním tázáním se po možnostech zobrazování, zároveň s trochu rozvernou lehkostí využívá malířského gesta. Grafy plné šipek a vzájemných vztahů mají švih časopisecké kresby z 60. let. Velké obrazy jsou vlastně prostorová instalace a ilustrace citátů z knihy o designu. Jedno odkazuje na druhé, elementy se svojí protikladností vzájemně podmiňují. Je to vířivý pohyb, který upomíná na Yoko Ono s jejím urputným hledáním elementárního vyjádřeného s téměř naivní jednoduchostí. Hayeon Kim se pohybuje na poli malby, ale vlamuje se do ní pomocí performativního kresebného gesta.