Veřejný prostor je nás všech a přece někomu patří. Z jeho pohledu se vše, co se tam odehrává, mění v představení. Zdá se, že se pořád musíme učit, jak tento prostor umět využívat, jak se v něm chovat, aby žil a byl „náš“ a přitom stejnou svobodu dával i jiným. Ti druzí jsou pozorovatelé, kteří nás hodnotí, tak jak to děláme my sami. Také pohled umělce může z dění na ulici udělat pozorování plné detailů, které zaznamenávají třeba Robin van´t Haar nebo Paulien Oltheten. Esther Hovers fascinuje, jak se toto kolbiště různorodých zájmů stává místem, kde se určuje, které chování je ještě normální. Veřejný prostor se z místa setkávaní různých skupin proměnil v místo udržení bezpečnosti, kde právě ty nejnormálnější gesta a pohyby jsou nejpodezřelejší. Hovers téma zpracovává částečně dokumentárně, nejzajímavější jsou však její fotografie deviantního chování na ulicích. Vrstvené záznamy postávání, běhu či chůze jedním směrem jsou tak vizuálně vytříbené, barevně i kompozičně, že na chvíli zapomeneme, že umělkyně z nás dělá komplice hodnotícího oka bezpečnostních kamer. (rv)