Van Eyk říká, že jeho hlavní inspirací je ulice. Ve svojí absolventské instalaci takovou fiktivní ulici v ateliéru vytvořil. Návštěvník jí musel projít, zahnout za roh, podívat se do slepé uličky, pokračovat dál... Na zdech visely obrazy, někdy byly obrazy součástí reliefní konstrukce a jindy byla obrazem samotná zeď. To všechno místo uvážlivého odstupu vyzývá k ohledávání detailů zblízka, okem nebo i bříškem prstu. Laťové konstrukce s dřevěnými pláty jsou různě propracované a mění se při každém kroku. Je to umění města, jehož dynamiku Van Eyk převedl do abstraktní asociativní kompozice. Dobrodružné odkrývání škrábanců, kusů asfaltu nebo sprejovaných čar vydá za procházku městskou periferií. Pracovní postupy dostávají výtvarnou kvalitu, nahodilé stopy lidské činnosti se stávají kompozičními prvky. Van Eyk táhne těžký batoh předchůdců (od abstraktního expresionismu po graffiti a soudobou instalaci), ale táhne ho s vervou a lehkostí.