Ve svém diplomovém projektu autor znovu rozvíjí téma soustředěné na samotný obraz a médium malby. Není to už velký zápas za „poslední obraz“ plný patosu, ale spíše malé etudy „low-tech“ punkově si pohrávající s obrazovým prostorem, s materiály, kterými je možné obraz a malbu definovat i relativizovat, a s často jednoduchými nebo banálními náměty a kompozicemi. Právě základní prostředky a technologie se stávají tématem, které není zbytečně monumentalizováno. Vztah klasického žánru k novým médiím je vyjádřen i primitivizujícími vstupy techniky do obrazového prostoru, jakými jsou například svítící diody. Jedním z materiálů patřícím ke klasickým konzervačním technologiím je pryskyřice. V tomto významu ji Patrik Kriššák často používá v kontrastu s technikou, pro fixaci předmětů na obrazovou plochu či jako samostatného obrazotvorného činidla (pryskyřice nanesená na zadní plochu našepsovaného plátna). Pokud přechází do většího rozměru, pak využije minimalistický nebo banální motiv, vrstev struktury přibývá u menších obrazů – objektů, které méně nápadně opouštějí druhý rozměr a přecházejí do třetího. (ej)